Carreau ve finále EuroCupu nezazářilo

Angoulême, Francie – Poprvé v historii se český klub probojoval do finále EuroCupu. Porazili jsme maďarský klub z Pécsi, ale dvakrát si vylámali zuby na anglickém Baldock Townu a ze skupiny na dvě prohry jsme nepostoupili. V Poháru národů jsme pak těsně nestačili na polský klub z Wrocławi. Na šampionátu k žádnému velkému překvapení nedošlo, titul obhájili francouzští hráči z klubu Lyon Canuts.

Postup do finálového kola jsme si jakožto Carreau Brno zajistili v červenci, kdy jsme v kvalifikační skupině v Ženevě nestačili jen na domácí Švýcary a Lucemburčany a postoupili jsme ze třetího místa. Na konci listopadu nás ale čekal o mnoho těžší úkol. Do francouzského města Angoulême, proslaveného každoročním mezinárodním komiksovým festivalem, jsme přijížděli jako jedni z outsiderů, kteří mohou jenom překvapit.

Výsledky

Česko : Anglie 5:16
Česko : Maďarsko 17:9
Česko : Anglie 3:18
Česko : Polsko 15:16

Podzimní Nová Akvitánie, kde staré a historické město leží, nás přivítala šedivým a chladným počasím. Místní dvě velké haly, které čítaly 64 krytých hřišť, teplem také zrovna nepřekypovaly, takže na hráče čekaly podmínky známé z Vraníka nebo nově z Bitvy o Terezín. Základem tedy bylo důkladně se obléct, což se nám však hned v prvním utkání začalo komplikovat.

Rozhodčí totiž přistoupili velmi striktně k jednotnému oblečení a nelíbilo se jim, že máme rozdílné šipky či znak na stejnobarevných kalhotách. Zároveň jsme museli hrát všichni v dresu, nebo v mikině, protože i ty se od sebe designem lišily, ačkoliv byly dresy i mikiny stejné barvy. Na řadu tak přišlo přelepování závadných částí černou páskou či převlékání kalhot, Pavel Hodboď dokonce odehrál celý turnaj s kalhotami naruby.

Bohužel jsme všechny tyto věci museli řešit za pochodu během rozehraných jednotlivců a dvojic s Angličany. Jelikož v Ženevě ani na žádném jiném EuroCupu si na naše oblečení nikdo nestěžoval, předpokládali jsme, že je vše v pořádku. Útrapy se slaďováním detailů se samozřejmě projevily na našem výkonu, byli jsme poněkud zaskočeni a rozhozeni.

Nutno ale přiznat, že Angličané byli herně lepší. Šlo o skupinu převážně mladých hráčů, na kterých byla vidět odhodlanost, hladovost po výhře a soudržnost. V jednotlivcích byli blízko výhře Pavel Hodboď a já, zvítězit ale dokázal jen Ivo Michálek, a tak jsme měli co dohánět.

Začali jsme skládat trojice, jenže jsme záhy zjistili, že tentokrát se hrají napřed dvojice. Opět jsme se divili, že jsou pravidla jiná než v základní skupině, a narychlo složili dvojice. Mike Pegg, prezident evropské asociace, nám následně vysvětlit, že pořadí zápasů je prohozeno proto, aby byly zápasy odehrány co nejdříve. Dvojice totiž bývají rychlejší než trojice a když už se nějaké utkání rozhodlo ve dvojicích, závěrečné trojice se vůbec nehrály. Důležité tu prostě bylo, kdo se stane mistrem, všechno ostatní bylo nepodstatné. A vlastně by to tak opravdu mělo být.

Bohužel ani ve dvojicích se nám nezadařilo. Zvítězili jen Veronika Slobodová s Pavlem Hodboděm, a tak bylo jasné, že si trojice vůbec nezahrajeme a budeme muset do oprav.

Chuť jsme si chtěli spravit s maďarskými hráči z Pécsi, tedy Pětikostelí. Hráli jsme ve vedlejší hale, kde nebylo žádné vytápění, takže jsme hráli dost v zimě. Tentokrát se nám jednotlivci podařili více, skóre 3:3 přesto nebylo nikterak zářné. Ve dvojicích tentokrát Verča s Pavlem neslavili úspěch, klid nám ale přidala jasná výhra mě a Ivoše. Důležitý souboj mezi Tomem s Franckem a Krisztiánem Tálosim s Péterem Kutasim se protáhl na bezmála dvě hodiny, špičkový a nervy drásající duel nakonec urvali naši hráči.

Trojice jsme začínali hrát ve chvíli, kdy už byla většina zápasů dohraná a skoro všechny výpravy už večeřely v přilehlém stanu.  My jsme rozehráli své partie, stačila nám jedna výhra. Maďaři ale předváděli velmi kvalitní výkon a nic nám nechtěli nechat zadarmo. Po očku jsme sledovali jeden druhého a doufali, že se jeden z našich tripletů dostane do trháku a utne drama. To se ale nedělo, na placu probíhala středoevropská přetahovaná o každý bod.

Zpovzdálí to sledovali rozhodčí, kteří se už viděli někde v teple doma, ale za všechno to přelepování šipek a převlékání kalhot jsme si řekli, že nic vypouštět nebudeme. Když pak maďarský střelec podruhé za sebou vystřelil košonek do outu, zdálo se, že rozhodčí trefí šlak.

Triplet Verči, Tomáše a Francka nakonec urval vítězství 13:12, čímž nám zajistil výhru, a náš zápas už se nedohrál.

Druhý den jsme chtěli odčinit prvotní zaváhání s Anglií, se kterou jsme se výkonnostně mohli měřit, jenže opět nás zradili jednotlivci, které nejsme zvyklí hrát a ve kterých nemáme výsledky. Tentokrát z nás nedokázal vyhrát zhola nikdo a na nás padla velká deka. K odvrácení vyřazení bylo třeba vyhrát alespoň dvě dvojice. To se povedlo Tomášovi s Pavlem a zdálo se, že druhou výhru přidá Verča s Franckem. Ti vysoce vedli a Angličany zachránil až vystřelený košon předposlední koulí. Následné střídání a přetočení jim vlilo krev do žil, zatímco našemu týmu se dařilo méně a méně. Z letargie nás už nedokázalo nic vyprostit, a tak jsme důležitý zápas prohráli 12:13 a s Angličany si ani napodruhé nezahráli trojice.

Odpoledne jsme se opět v zadní hale utkali ve čtvrtfinále Poháru národů s Polskem. Ani tentokrát nám jedničky nevyšly, bodovali jen výborně hrající Tomáš s Pavlem. Ve dvojicích jsme hladce vyhráli já s Ivem a důležitou výhru přidali Verča s Jirkou Greplem. Tomáš s Pavlem sehráli další dvouhodinovou bitvu proti neomylnému střelci Tomászi Lipczyńskému s Pawlem Pieprzykem, tentokrát však bohužel těsně prohráli 11:13.

K postupu do semifinále jsme tak potřebovali vyhrát obě trojice. Dlouho jsme sestavovali ideální sestavy, navíc jsme se snažili o to, aby šel proti Lipczyńskému střílet Tomáš, který se rozehrál do velmi dobré střelecké formy. Poláci však svými sestavami překvapili a náš záměr nevyšel. V obou zápasech jsme se dlouho tahali, využili jsme i střídání, ale jeden zápas nám bohužel utekl a tím i postup.

Čekáte-li na nějaké velké výsledkové překvapení, nedočkáte se ho. Jak jsme se s Tomem shodli, čtyři výkonností koše bylo jednoduché rozeznat. Není tedy divu, že do semifinále se dostaly tři ze čtyř nasazených zemí – Francie, Itálie a Monako. Klopýtlo pouze Švýcarsko, které bylo nahrazeno Lucemburskem.

S malým, západoevropským vévodstvím ale v semifinále neměla moc práce Francie, která hladce zvítězila 17:4. I druhé semifinále dopadlo až překvapivě jednoznačně, Monako v něm porazilo Itálii 20:6. Finále bylo napínavější, ale francouzský tým s Tysonem Molinasem, Christianem Fazzinem či tuniskou mistryní Mounou Beji si s knížectvím z Azurového pobřeží poradil poměrem 19:7 a obhájil loňské vítězství.

V Poháru národů se z vítězství radovali Belgičané, kteří ve finále porazili Poláky 16:2.