Míříme do finále EuroCupu!

Ženeva, Švýcarsko – Už před šesti lety se nám podařilo postoupit ze základní skupiny EuroCupu, klubového mistrovství Evropy, a letos se nám podobný kousek podařilo zopakovat. V Ženevě jsme obsadili třetí příčku a na přelomu listopadu s prosincem se představíme ve finálové skupině, kterou hostí francouzské Bordeaux.

Když jsme jako Carreau Brno v roce 2010 poprvé vyhráli klubovou soutěž v Česku a o rok později okusili kouzlo EuroCupu, hned jsme věděli, že si tento zážitek chceme určitě zopakovat. A to se nám povedlo, na EuroCup jsme se kvalifikovali ještě šestkrát. Zatímco poprvé jsme základní skupinu hostili v Brně, v dalších ročnících jsme se už o postup snažili v zahraničí. V Německu to ještě nevyšlo, ale v roce 2013 se nám v italské Taggii podařilo pokořit favorizované týmy a postoupit z druhého místa.

Byl to pro nás velký průlom a zaplavila nás tehdy ohromná radost, že jsme vyšponované zápasy dokázali dotáhnout do úspěšného konce. Tehdy se ještě nepostupovalo rovnou do finále, ale do předfinálové skupiny, ve které jsme už na švýcarské půdě nestačili na Belgičany a domácí hráče. I další roky jsme se snažili o postup, ten nám ale těsně utekl ve Švédsku, v Monaku i Francii.

Výsledky

Česko : Lotyšsko 20:11
Česko : Slovensko 24:7
Česko : Bulharsko 18:13
Česko : Švýcarsko 2:29
Česko : Lucembursko 9:22

Po dvouleté odmlce jsme letos opět vyrazili dobývat Evropu, čekala nás základní skupina ve Švýcarsku. Od našeho průlomového italského postupu uběhlo šest let a za tu dobu se toho hodně změnilo. Obměnili se hráči v našem klubu a my museli složit nové sestavy, stejně tak vývojem prošla i samotná soutěž. Tehdy se hrály jen dvojice a trojice, nyní k nim přibyla i utkání jednotlivců. A důležitou změnou bylo také to, že od loňska ze sedmičlenných a jedné šestičlenné skupiny postupují nikoliv jen dva nejlepší, ale hned čtyři.

Co to pro nás znamenalo? Samozřejmě mnohem větší a reálnější možnost postupu. Během našich tří posledních představení jsme skončili na třetím nebo čtvrtém místě a postup nás těsně minul, takto bychom ale bezpečně postupovali. Navíc je potřeba přiznat, že los k nám byl letos hodně milostivý. Kromě jasných favoritů, kterými byli domácí Švýcaři, jsme se chtěli poprat o druhý flek s Lucemburčany. Zbývající kluby z Bulharska, Lotyšska a Slovenska byly papírově slabší a pevně jsme věřili, že si s nimi dokážeme poradit.

Ženeva nás přivítala velkým stanem postaveným uprostřed rozlehlého náměstí přímo v centru města. Během jednotlivých ročníků jsme zažili různou kvalitu zázemí a organizace, od totální italské tragédie až po epochální monacký bouledrome na střeše luxusního výškového domu. Letos jsme ale poznali asi nejvřelejší přivítání. Ze švýcarských organizátorů bylo cítit, že to dělají rádi, nikoliv z donucení. Vše parádně klapalo a na čtvrteční večer byl připraven turnaj gentlemanů, kde se k sobě nalosovali hráči ze všech zemí a v uvolněné atmosféře se hrálo, jedlo a pilo.

Obecnou pohodu překazila až ženoucí se bouře, která během několika minut zbičovala náměstí provazy vody, nárazovým vichrem a zježenými blesky. Při jednom poryvu ve stanu cosi křuplo, a tak organizátoři turnaj spěšně ukončili a pokračovalo se až na druhý den – již mistrovskými zápasy.

Na úvod naší skupiny nás čekali tři lehčí soupeři – Lotyši, Slováci a Bulhaři. Dobře jsme věděli, že pokud chceme postoupit, chtělo by to tyto tři duely vyhrát a s čistou hlavou si pak užít zápasy se Švýcary a Lucemburčany. A jak jsme řekli, tak jsme také udělali. V jednotlivcích se nám podařilo vyhrát všechny zápasy, ačkoli jsme zjistili, že někteří Lotyši nehrají vůbec špatně.

Ve trojicích jsme si ale málem skvělý vstup do turnaje pokazili. K jisté výhře stačilo, aby jeden náš triplet bodoval, k čemuž měl hodně blízko suverénně hrající tým Michálek-Michálek-Grepl. Jenže tomu z ničeho nic došla šťáva a nebyl schopen hodit dobrou kouli. Na vedlejším hřišti navíc tým Slobodová-Michálek-Jakubek prohrál. Ivoš, Jirka a já jsme ale nakonec nahodili záložní motory a dotáhli zápas k těsnému a velmi důležitému vítězství 13:12.

Ve dvojicích jsme tak už mohli hrát beze stresu, ale také trochu bez koncentrace, což se projevilo na výsledku. Tomáš Michálek s Pavlem Hodboděm vyhráli, ale dalším dvěma Michálkům tentokrát koncovka nevyšla a připsali si pro změnu prohru 12:13, Verča Slobodová s Petrem Jakubkem pak nestačili na lotyšské duo 9:13.

Celkově z toho však byla celkem jednoznačná výhra, která do úvodu více než bodla. Výhra těšila o to víc, jak se s přibývajícím časem Lotyšům dařilo čím dál lépe. Měli jsme štěstí, že jsme na tým vedený velmi dobře střílející Gintou Miglane nastoupili suverénně a že se teprve rozkoukávali. V následujících utkáních jejich výkony rostly a oprávněně vybojovali čtvrtou postupovou příčku.

Zatímco v Česku s jednotlivci bojujeme a v Extralize se nám v nich příliš nedaří, v Ženevě byl opak pravdou. Nebo alespoň v prvních dvou utkáních. Proti Slovákům se nám podařilo vyhrát pět duelů, zaváhal pouze Ivo Michálek, který nestačil na výborně střílejícího Michala Dzúrika.

Trojice opět dopadli úspěšně jen z poloviny. Bratři Michálkovi s Pavlem Hodboděm kontrolovali dobře rozjetý zápas, ale nakonec ho nedokázali dotáhnout do úspěšného konce. Trojice Slobodová-Grepl-Jakubek byla přesnější a zaznamenala důležité vítězství.

Dvojice už nemohly zvrátit vítěze, přesto jsme k nim přistoupili zodpovědně a všechny tři zápasy dovedli k jednoznačným výhrám. Zaznamenali jsme tak druhé celkové vítězství a první hrací den mohli hodnotit pouze v pozitivech.

Sobotu jsme otevřeli duelem s Bulhary. Před šampionátem jsme si mysleli, že by mělo jít o slabšího soupeře a vítězství by mělo být povinností, ale už v pátek jsme pochopili, že to tak jednoduché nebude. Bulhaři sice dvakrát prohráli, ale hráli proti silným soupeřům. Jejich hra byla velmi dobrá, koření jí dodávali především dva frankofonní střelci.

A naše obavy se potvrdily hned v jednotlivcích. Hrozba ovšem přišla z úplně jiné strany, než jsme čekali. Zatímco Ivo Michálek se s francouzským střelcem dokázal popasovat, já i Jirka Grepl jsme prohráli s dvěma bulharskými plaséry, kteří dokázali vždy v ten nejnevhodnější okamžik vytáhnout brutální carreau přes kouli nebo přesný plas. Já dovedl své utkání už potřetí do stavu 13:12, tentokrát podruhé v můj neprospěch. Další bod pro české barvy dokázala přidat jen Verča Slobodová a tak jsme potřebovali po neúspěšném vstupu zabojovat ve trojicích.

Bulhaři vsadili na taktiku jedné silné frankofonní trojice, která narazila na Michálkovi a začala hodně zostra. Na naše první čtyři plasy jsme dostali nekompromisní káčka a mohlo být zle. Mně se naštěstí podařilo opřít a nakonec vybojovat bod. Ten jsme dokázali zopakovat i v následujícím náhoze a bylo vidět, že Bulhaři začínají být frustrovaní a netrpěliví. V tu chvíli jsme pochopili, že vyhrajeme, že je porazíme přes hlavu a vytrvalost.

Po očku jsme zároveň sledovali naši druhou trojici Slobodová-Grepl-Jakubek, která rychle vedla vysoko 11:2, což nás navíc uklidnilo. Naši soupeři hráli kvalitně, ale jak jsme přidávali další a další body, byli čím dál nervóznější. My svoji taktiku navíc podepřeli bezchybným výkonem a zápas zavřeli dvěma efektními káčky. Výsledek 13:2 by po prvním náhozu asi nikdo netipoval, na druhou stranu jsme si ho plně zasloužili.

Záhy se ukázalo, že šlo o klíčové vítězství, protože našemu druhému týmu se nakonec nepodařilo vyhrát. Naši měli za stavu 11:2 velkou smůlu při střele za konec a soupeř ožil. Po bodu se dotahoval a poslední nához byl neuvěřitelným dramatem, bohužel se smutným koncem.

K celkovému vítězství jsme potřebovali vyhrát všechny tři dvojice, což už se nám na EuroCupu několikrát povedlo, přesto to není nic jednoduché. Šest hráčů si nesmí ani na chvíli dovolit polevit a zaváhat. A ono se nám to povedlo. Tomáš s Jirkou i Veronika s Petrem Jakubkem vyhráli jednoznačně 13:3 a triumf nad Bulhary jsme zpečetili Ivoš a já, když jsme francouzsky mluvící hráče zdolali 13:8.

V tu chvíli jsme věděli, že pokud se nestane něco naprosto nečekaného, měli bychom již mít postup jistý. Splnili jsme tedy své poslání a teď si mohli užít s největšími favority skupiny – domácími Švýcary.

Výsledek utkání 2:29 vypadá hrozivě a kdekdo by asi řekl, že jsme museli podat hodně špatné výkony. Pravda to je ale na míle vzdálená. Většina utkání byla poměrně vyrovnaná, i když jsme samozřejmě tahali za slabší konec a technicky se se Švýcary nemohli měřit. Vždyť ve svých řadách měli i Maikyho Molinase, současného mistra světa v jednotlivcích.

V  tête-à-tête ho vyzval Ivo Michálek, který se snažil o útočnou hru na hraně taktické příčetnosti – jinak si s takovými hráči říkáte o pořádný výprask – ale i tak to stačilo jen na výsledek 5:13. Vyhrát se podařilo pouze Verči Slobodové, která zde byla rozhodně nejlepší ženskou hráčkou. Blízko k vítězství jsem měl i já, ale počtvrté na turnaji skončil můj zápas výsledkem 13:12, potřetí v můj neprospěch.

V následujících trojicích jsme se rozhodli zkusit trochu proházet sestavy a zkusit zahrát v jiném složení, tento tah se ale záhy ukázal jako ne příliš podařený. Trojice Slobodová-Jakubek a já by na svůj výkon asi ráda zapomněla. Byl to ten starý známý zápas blbec, kdy vypadáte, jako byste drželi koule poprvé v ruce. Bohužel přesně tento stav se sešel u všech tří hráčů zároveň, takže soupeřovo vítězství 13:0 by bylo možná složitější i při kontumaci.

Druhá trojice Grepl-Hodboď-Michálek T. předvedla o poznání lepší výkon, leč výsledek byl úplně stejný. Švýcarský triplet Molinas-Théniére-Taton předvedl své kvality a naše hráče ze hřiště doslova vystřílel.

Chtěli jsme si tedy spravit chuť alespoň ve dvojicích a k Verčinu bodu přidat ještě nějaký skalp. Blízko k tomu byla dvojice Ivoše a mně, ale útočný a pohledný zápas skončil opět tím nejtěsnějším výsledkem v náš neprospěch. Ano, počítáte správně, pět mých zápasů skončilo 13:12, čtyřikrát krůček od vítězství. Chvíle, kdy nevíte, zda brečet, nebo se smát.

Ani zbylé dvě dvojice jsme vyhrát nedokázali, a tak jsme odcházeli s jasnou prohrou v papírech, ale jinak s celkem dobrým pocitem. Až na jeden hrubě nevydařený zápas jsme se neměli za co stydět a v některých zápasech jsme dokázali držet krok s výbornými hráči.

V neděli, která byla zahalena do sychravé šedi, nás čekal poslední zápas s námi neoblíbenými Lucemburčany. Na EuroCupu jsme se s nimi setkali již dvakrát a vždy šlo o hodně vypjatá utkání, kde jiskřily emoce, veskrze negativní. Horší zkušenost jsme měli s jiným lucemburským týmem, který se před lety ve Švédsku choval nesportovně, nicméně ani Riganelli není zrovna náš šálek kávy – ostatně asi stejně jako my pro ně.

Utkání bylo navíc vyšponováno tím, že šlo o přímý souboj o druhé místo ve skupině. Do utkání jsme nevstoupili špatně, z jedniček jsme si odnesli remízu 3:3. Hodně ale mrzí zápasy mně a Jirky, kteří jsme proti sobě měli hratelné soupeře.

Bohužel trojice nám vůbec nevyšly. Do hry se poprvé zapojil Vláďa Husák, který se z pozice plaséra dostal i ke střele a trefil. Šlo o jeho třetí střelu na EuroCupu, ty první dvě ale zaznamenal již před šesti lety v Itálii. „Rád bych podotkl, že jsem jediným hráčem Carreau, který si na EuroCupu drží od roku 2013 stoprocentní úspěšnost na střele, navíc s 33,3% šancí na carreau,“ glosoval své vystoupení jeden ze zakládajících členů brněnského klubu. Bohužel ani jeho střela neodvrátila těžké porážky 13:2 a dokonce 13:0.

Ve dvojicích si chuť spravil alespoň Tomáš s Pavlem, kteří zvítězili 13:1, celkovou prohru ale už odvrátit nedokázali. Tentokrát jsme na Lucemburčany nestačili, bohužel se nám nepodařilo navázat na výkony z předchozích dvou dní.

Nakonec jsme obsadili celkovou třetí pozici a spolu se Švýcary, Lucemburčany a Lotyši postoupili do finálové skupiny, která se bude konat na přelomu listopadu a prosince ve francouzském Bordeaux. Ve skupině na dvě prohry tam na nás budou čekat Angličané, Italové a Maďaři.

Pozitivní zážitek z letošního EuroCupu podtrhl galavečer, na kterém se organizátoři jali připravit hráčům tradiční švýcarský pokrm raclette. Do speciálního grilu umístili velké kulaté bochníky kravských sýrů, které pak postupně nahřáté servírovali na talíře spolu s bramborami, okurkami, cibulkami a šunkou. K tomu se otevřela vína a pastisy a příjemnou atmosféru doladil svérázný DJ. Idylu bohužel narušila i tentokrát prudká bouřka, která hráče postupně rozehnala do svých hotelů. Co ale rozehnat nedokázala, to byl příjemný pocit z velmi dobře uspořádané kvalifikační skupiny, které nelze nic vytknout.