Carreau petanque Brno

2. 8. 2013 - Carreau Brno na EuroCupu 2013

Před čtyřmi lety jsme si poprvé okusili, jaké to je hrát klubovou soutěž na evropské úrovni, když jsme v Brně v parku Lužánky přivítali kluby ze Švýcarska a Walesu. O dva roky později jsme zamířili do Německa, kde jsme posbírali důležité zkušenosti a letos jsme je dokázali přetavit v úspěch, když se nám podařilo postoupit z prvního kola kvalifikace. Ta se konala v Itálii a domácí byli jediní, na které jsme byli krátcí.

Přípravy na kvalifikaci

Když nám Petr Stoklásek na jaře ve Slatině oznámil, koho máme ve skupině a kdo je pořadatelem, zavládla v celém klubu radost. Italská přímořská destinace slibovala nejen kvalitní zápasy, ale i příjemné prostředí, které se dá spojit s pár dny dovolené. Následující měsíce a dny koordinace však už tak pozitivní nebyly. Italští pořadatelé příliš informací neposkytovali, a když už náhodou ano, tak většinou v italštině, která v jazykové výbavě našeho klubu poněkud chybí. Nakonec jsme však přeci jen zjistili, kde a kdy se vlastně bude hrát. Poslední zásadní věcí byla otázka ubytování a ta se ukázala jako nejproblematičtější. Italové totiž nabízeli pouze samé hotelové resorty, jejichž cena nebyla zrovna lidová, a sehnat něco pro devět lidí na vlastní pěst v přímořském letovisku dva týdny před odjezdem se ukázalo asi tak nemožné jako vyhrát v Krumsíně kbelíkového plaséra, nejste-li Krumsíňák.

Hodiny prošpikovávání internetu ale nakonec přinesly své ovoce a my našli ideální ubytování v alpských kopcích u italského jezera Lago di Garda, kde jsme strávili dva odpočinkové dny. Poté jsme se měli vydat opět na jih s tím, že nezakotvíme přímo v Itálii, ale v nedalekém Monackém knížectví, kde jsme trochu paradoxně našli cenově nejvýhodnější ubytování.

Pneumatiková patálie

V rámci klubového tmelení jsme se rozhodli půjčit si devítimístné auto, do kterého v den odjezdu nastoupili všichni hráči, kteří byli doplněni ještě o Romču. Start celé akce se ale zrovna nevydařil, neboť hned v Rakousku nám na dálnici praskla přední pneumatika. Sice se nám podařilo bezpečně zastavit a nikomu se nic nestalo, ale čekání na opraváře a preventivní návštěva solnohradského pneuservisu, kde jsme přezuli i další naprasklou pneumatiku, znamenalo výrazný časový skluz. Na druhou stranu to byla příležitost vyzkoušet si oslíka přímo za svodidly dálnice nebo v obklopení pneumatik. Dále se nám již žádná nepříjemnost neudála a tak jsme k večeru dorazili k italskému jezeru.


Lago di Garda a další jezera

Bydleli jsme vysoko v horách, kam vedla uzounká klikatá silnice, na které naše devítimístná fordka působila trochu nemotorně. Když jsme v jedné ze zatáček natrefili na náklaďák, vyhnuli jsme se jen tak tak. Pouze Laďa zůstal ledově klidný a pronesl, že v Pákistánu by se mezi nás vešel ještě autobus. Zbylé hodiny dne jsme strávili v jedné z horských restaurací, kde jsme si pochutnali na italských kulinářských dobrotách, a vše jsme završili jak jinak než partií oslíka.

Druhý den jsme vytvořili dvě výkonnostní skupina. První zakotvila u azurově čistého jezera Lago di Tenno, kde se ve společnosti německých turistů koupali. Druhou skupinu vytvořili Hanka, Soňa, Peťa a já a ta se vydala dobýt přilehlé vysoké hory. Ukrojili jsme si ale příliš velký krajíc a nedošli ani do půle plánované trasy. Nicméně příliš jsme nelitovali, protože jsme objevili vodopády, kde jsme se osvěžili, a také se nám nabídl krásný výhled jak na Lago di Tenno, tak i na samotné Lago di Garda. K večeru jsme pak ještě přejeli ke třetí mu jezeru Lago di Ledro, které bylo možná vůbec nejhezčí, a zde jsme se opět koupali a hráli oslíka.

Následující den jsme vyrazili do Verony, kde jsme navštívili místní římskou arénu a další zajímavé skvosty tohoto města lásky, a poté jsme přejeli ke starověkému městečku Sirmione, které leží na výběžku do Laga di Garda. Po prohlídce jsme se nasedli do auta, již definitivně opustili velké jezero a vydali se do Mentonu a Monaka.



Marné hledání monackého boulodromu

Do Mentonu jsme přijeli již za soumraku. Na koupání to už nebylo, a tak si to Peťa s Laďou aspoň rozdali v souboji házení žabek. Vyhrál Tomáš. Potmě jsme poté dorazili do Monaka a ve spletitých uličkách jsme zdárně našli náš hotel, který splnil naše očekávání. Měli jsme sice menší problémy s klimatizací, naší ledničce upadly dveře a někdo nám z bolkonu šlohl ručníky, ale jinak bylo vše v pořádku.

Druhý den jsme měli celý volný, a tak jsme vyjeli do Mentonu na pláž. Po nekrátkém hledání ideálního místa jsme kdesi zakotvili, vykoupali se a...zahráli si dvě partičky oslíka. A já se spálil jako rak. Odpoledne jsme vyrazili do ulic Monaka, kde jsme si prohlédli zvenku oceánografické muzeum, knížecí palác, přístav i místní katedrálu. Večer jsme usoudili, že by bylo dobré najít nějaký boulodrome a potrénovat na páteční a sobotní zápasy, jenže to se ukázalo jako velký oříšek. V příkrém terasovitém Monaku člověk narazí na rovinu jen o něco málo častěji než na jednorožce, a tak jsme si na internetu našli kontakt na místní klub, který se loni ukázal i ve Stolíně. Když jsme konečně dorazili ke krásně vypadajícím hřištím i s posezením a výhledem na celou monackou zátoku, těšili jsme se, že si konečně hodíme, ale místní správce nám vysvětlil, že zde se hrají pouze lyonské koule a neobměkčilo ho ani naše naléhání, že zítra jedeme na mistrovství a potřebujeme si aspoň chvíli hodit.



Zkusili jsme ještě jednu adresu, kterou se nám podařilo najít, a tentokrát jsme se trefili. Hned vedle fotbalového stadionu, kde hraje Monako první francouzskou ligu, se na nás smála krásná pétanque hala, bohužel však zpoza zamčených dveří a zhaslých světel. A neboť již padala tma, rozhodli jsme se obhlídnout místní výstavní jachty a potrénovat až zítra dopoledne přímo v italské Taggii, kde se kvalifikační kolo konalo.

Kde se vlastně bude hrát?

Když jsme dorazili na místo konání, po nějakém boulodromu jako by se slehla zem. Ptali jsme se tedy místních, jejichž doménou cizí jazyky rozhodně nebyly, ale ti se na slova „pétanque“ či „bocce“ vůbec nechytali, spíše naopak. Nakonec jsme tedy zaparkovali na prašném fotbalovém hřišti, kde dřevěné mantinely vymezovali něco, co se pétanque hřištím rozměry celkem blížilo, a tak jsme usoudili, že by to eventuélně mohlo být ono. Jenom nás krapet zaráželo, že bylo zhruba deset hodit dopoledne, za čtyři hodiny se mělo začít hrát a zde nebylo ani živáčka, ani byť jen jediné lavičky či počítadla. Z českých turnajů jsme zvyklí, že od rána se v areálu hemží pořadatelé a vše pilně připravují, nemají-li to připravené již den dopředu, ale tady to očividně moc nehrotili.

Kolem poledne se u hřiště objevil zřejmě jeden z pořadatelů, který nám dost možná vysvětlil plno věcí, ale bohužel v italštině, přičemž ho naše nechápající obličeje a čistě zdvořilostní „sí, sí, sí…“ nevyvádělo z míry. Nakonec však z nebes sestoupil i vymodlený překladatel a tak jsme aspoň zjistili, že jsme na správném místě a že se odpoledne začne hrát.

Česko – Itálie 1:4

Los nám do prvního utkání přisoudil Itálii, což Romča vítala se slovy, že nejtěžší soupeř na začátek není vůbec špatný, že se aspoň rozehrajeme, a pak to budeme mít ve vlastních rukách. A měla pravdu, i když moc času k rozehrání nebylo, protože například Ivoš, Tom a já jsme dostali hned na úvod celkem rychlého kanára od proklatě dobrého a nám dobře známého Diega Rizziho. Peťa s Hankou a Kubáncem drželi krok lépe, ale na vítězství to taky nestačilo, a tak jsme po trojicích prohrávali 0:2.

Mezitím se na tribuny usadili i Jakubkovi a Roman se Zlatkou, kteří byli poblíž na dovolené. Ti mohli ze stínu pozorovat, jak se v krutém horku, před kterým se nedalo nikde schovat, snažíme otočit vývoj utkání ve dvojicích. Všichni hráči tentokrát podali mnohem lepší výkon, ale i tak to stačilo jen na jednu výhru, kterou si na účet připsala Hanka s Tomem. Po konci zápasu se Roman s Kubou trochu divili, když jsem jim řekl, že jsem s tátou prohrál 3:13, a to ze dvou důvodů. Zaprvé vypadala naše hra mnohem vyrovnaněji než výsledek a zadruhé na hřištích úplně chyběla počítadla, která by stav zápasů hráčům i divákům signalizovala. Místo nich byly jen vytisknuté papírky, kde se body kroužkovaly, ale neboť pořadatel nezajistil ani propisky, nebylo je leckdy ani jak zapisovat.



Česko – Rusko 3:2

Zatímco první utkání, a především pak zápasy dvojic, nabídly divácky atraktivní a agresivní pétanque plný krásných střel, druhé utkání s Ruskem bylo diametrálně odlišné. Na povrchu, který se nejvíce podobal litovelským hřištím, se dalo celkem úspěšně kutálet a vymetat, a tak se slovanský souboj změnil v bitvu o každý centimetr. Byli jsme lepším týmem, přesto nám však jedny trojice utekly.

Věděli jsme, že pokud chceme přemýšlet o postupu, musíme Rusy jednoznačně porazit. Zápasy ve dvojicích nebyly vůbec lehké. Tom s Hankou své utkání vyhráli jako první, což nás trochu uklidnilo, ale poté se bohužel nepodařilo přidat vítězný bod Peťovi s Pavlem. I já s tátou jsme měli v jednu chvíli dost namále, ale v závěru jsme prokázali trochu větší zkušenosti a s vypjatým koncem jsme se popasovali lépe, což vedlo k celkovému vítězství 3:2. Tím páteční den končil a my se vraceli do Monaka s pocitem, že je zítra o co hrát, i když to bude více než těžké.



Česko – Finsko 3:2

A také že bylo. Dopoledne nás čekali Finové, přičemž proti některým z nich jsme již hráli v prohraném finále Poháru národů ve Švédsku před dvěma lety. Navíc byli posilněni o velice kvalitního střelce, který se taktéž před dvěma lety na mistrovství Evropy dostal ve střelbě až do semifinále. Naše motivace tedy nebyla malá, nicméně soupeř byl velice silný, což již prokázal tím, že porazil silné Lucemburčany 4:1. A prokázal to bohužel i v trojicích proti nám.

Naše vyhlídky v tu chvíli nebyly zrovna růžové, ale nevzdávali jsme se a ve dvojicích se vzájemně povzbuzovali. Fini dvojky trochu podcenili, nasadili dva hráče, kteří předtím seděli a jejichž výkonnost byla o trochu slabší, a tento tah se jim nevyplatil. Já s tátou chytil slinu a za zápas jsme zkazili jen dvě koule, což stačilo na satisfakci z italských trojic a udělení hřejícího kanára. Ten nastartoval i zbylé dvojice. Peťa s Kubáncem se zpočátku trápili a výrazně prohrávali, ale poté přepnuli na vyšší stupeň a své silné soupeře rozprášili ve třech náhozech.

Osud zápasu tedy závisel na Hance s Tomem, kteří se také tahali a kteří po celý zápas nebyli ani jednou ve vedení. I zde se ale obrat podařil a my se mohli radovat ze senzační výhry, zatímco již tak ledové emoce Finů zamrzly ještě více.



Česko – Estonsko 5:0

Následovalo utkání s Estonci, kteří byli jasně nejslabším týmem, a tak bylo povinností toto utkání vyhrát. Ve trojkách nahradil Peťu Laďa a vedl si velice dobře. Ze svých dvou střel v kvalifikaci dvakrál trefil, přičemž jednou dokonce přidal efekt carreau, a tak se stal jediným neomylně střílejícím hráčem turnaje.

Začátek trojic nám ale příliš nevycházel a na klidu nám nepřidával ani jeden z Estonců, který hlasem vřešťana vychvaloval byť jen nához košonku. Zápasy se nám ale podařilo otočit a bez větších problémů vyhrát a hromový hlas estonský se začal čím dál více vytrácet, až utichl zcela. To ve chvíli, kdy se nám podařilo vyhrát i všechny dvojice, které jsem tentokrát sledoval z lavičky já.



Česko – Lucembursko 3:2

Postupová matematika byla neúprosná. Pokud chceme postoupit, musíme porazit Lucembursko. Kdybychom totiž prohráli, rozhodovalo by bodové skóre ze všech zápasů, které jsme sice měli podle pořadatelů více než kvalitní, ale v reálu jsme na tom nebyli moc dobře. Lucemburčany se nám před dvěma lety podařilo ve Švédsku dvakrát porazit, loni v Marseille jsme od nich byli naopak poraženi. Jedna věc se však stále nemění, a to velice nepříjemné, arogantní a povýšené chovaní Lucemburčanů. Italové se chovali velice příjemně a nepovyšovali se nad nás, i když by klidně mohli, a právě to z nich dělá v mých očích velké hráče. Někteří Lucemburčané toto nezvládají, a proto jsme tedy měli opravdu velkou motivaci k výhře.

Ani tentokrát se nám ale trojice nevydařili a proti silnému soupeři jsme zase prohrávali 0:2. Jenže tentokrát jsme již měli v hlavách, že i takové utkání jde otočit, navíc nám ti nabubřelí Lucemburčané lezli krkem, a tak jsme si řekli, že nemáme co ztratit, zatímco oni ano, a že prostě vyhrajeme. Do dvojic jsme šli v klasické sestavě a já s tátou opět nejrychleji vyhrál, když se nám ve velice vyrovnaném zápase podařila dát výstavní šestka, která de facto rozhodla. Zbylé dvojice byly také velice vyrovnané a hrály se skoro tři hodiny.

Na fotbalové hřiště mezitím padl soumrak, pořadatelé vše sbalili, ostatní týmy odjely a my stále válčili. Soupeřům očividně těžce tekly nervy, začali se chovat nesportovně a to vše nám dodávalo stále více sebevědomí, protože jsme si říkali, že takovým hráčům nemůžeme dopřát to potěšení z výhry a postupu. A skutečně, když už se zdálo, že Peťa s Kubáncem prohrají, nedohodil namachrovaný lucemburský junior poslední bod a naši tuto chybu potrestali otočením zápasu. Peťa neomylně střílel a přidával i carreau efekty, přičemž ho Pavel doplňoval přesnými plasy,  a tak se mohli nakonec radovat z výhry 13:12.

Podobný průběh měl i poslední zápas. V jednu chvíli mohli Tom s Hankou vyhrát, ale nepodařilo se, načež Lucemburčan střílel za carreau na konec, což se mu sice podařilo, ale vystřelená koule lehce lízla jejich další kouli na bodu, a tak to bylo 11:12. V posledním náhozu však byla Hanka neomylná a s klidem celý zápas ukončila, což lucemburský střelec těžce neunesl a teatrálně zahodil košon kamsi do fotbalové brány. Mezitím na naší straně zavládla naprostá euforie, která nevyprchala ještě doteď.



Závěrečné vyhlášení a dojmy

Na něčem, co asi bylo závěrečným vyhlášením, jsme byli sami, neboť všechny ostatní týmy již dávno odjely. Potkali jsme pouze Finy, kteří nám více než gratulovali, protože díky naší výhře také postoupili. Byli jsme oceněni nutellami, tyčinkami a kaktusy a po závěrečném přípitku s rozhodčím a překladatelem jsme se vydali zpět do Monaka, kde jsme zcela vyčerpaní okamžitě usnuli.

Musím říct, že z kvalifikačního kola v Itálii jsem značně rozpolcen a nejsem sám. Co se týče naší hry, myslím, že jsme předvedli velice kvalitní výkon, který stál především na skvělém týmovém souznění a který byl korunován vysněným postupem do druhého kola.

Co se ale týče organizace, to už je horší. Předně je třeba říct, že samotná Itálie o pořadatelství nestála, ale i tak by člověk čekal určitý profesionální přístup, na který jsme minimálně z Česka zvyklí. Pokud to srovnám s kvalifikací v Brně, v Německu či ve Stolíně, byla Itálie tragická. Předturnajová komunikace byla téměř nemožná a možnosti ubytování nevyhovující. Hřiště jako taková byla dobrá, ale nacházela se na otevřeném prostranství bez stínu. Nebyly připraveny žádné party stany kromě jednoho, pod kterým však seděli jen pořadatelé, hráči ani nedostali žádnou vodu a v areálu byly jen dva záchody, které se ani nedaly pořádně spláchnout. Na hřištích chyběla počítadla a nebyla zde ani žádná nástěnka, na které by byl napsaný harmonogram a průběžné pořadí. Výsledky byly psány na utržený karton a to ještě značně pofidérně. Nebyly vyvěšeny žádné vlajky, nebyl žádný nástup ani závěrečné vyhlášení. Pokud bychom se sami nezeptali, jestli po hře ještě bude něco následovat, ani bychom nebyli odvezeni na boulodorme bocce, kde nám nakonec předali ceny.

Stejné dojmy měli minimálně i Estonci, se kterými jsme se v ruštině pobavili o loňské organizaci ve Stolíně, kterou si na rozdíl od této italské nemohli vynachválit. Pro každý tým, organizátory a rozhodčího jsme měli připraveny tašku plnou cen, avšak byli jsme jediní. V návaznosti na svá předchozí slova si tedy dovolím tvrdit, že v organizaci jsme jako Češi jedni z nejlepších v Evropě.



V druhém kole proti Francii a Švýcarsku

Pocit dobré hry a postup však všechny tyto nedostatky smáznul a teď se jen uvidí, jak se nám bude v říjnu dařit v druhém kole. Budeme putovat do Švýcarska, kde se kromě domácích utkáme ještě s Francií o jedno postupové místo. Mission impossible? Nechme se překvapit…